Archív inscenácií SKD Martin

Temný Ivanov dominoval na zlínskem festivalu (Jana Paterová, Lidové noviny)

Už po dvanácté se zavřela opona nad mezinárodním divadelním festivalem Setkání Stretnutie, které pořádá Městské divadlo ve Zlíně. Specializuje se na původní dramatickou tvorbu, které letos věnovala i večer inscenovaných čtení a debatu o současném českém a slovenském dramatu. V právě uplynulém ročníku se objevily také adaptace klasických děl, nové překlady, zahraniční původní produkce a do konfrontace vstoupil i host z polského Chorzówa.
Jistě by se dalo debatovat o tom, proč zde některý titul je a druhý chybí, ale to je v případě této nesoutěžní bilance zbytečné. Přesto by však stálo za úvahu, jestli se repertoárová skladba nerozpíná příliš doširoka. Dramatizace by snad nějaké srovnání ještě mohly přinést, ale nové překlady působí spíše jako obezlička jak obejít zařazení klasiky a na otázku, co může přinést Výborná kachna Neila Simona nebo Picasso Jeffreyho Hatchera, se těžko hledá odpověď. Snad důkaz, že tito autoři hanlivě označovaní jako bulvární jsou znamenití profesionálové a ovládají autorské řemeslo, což našim ambiciózním současným autorům často bolestně chybí. Samozřejmě by se dalo polemizovat i o tom, proč se na Setkání stále vracejí divácké jistoty jako Radošínské naivné divadlo Bratislava se svou rozmělněnou lidovostí, vyvanulým pseudofilozofováním a stereotypním humorem. Jistě, jde o snahu neodradit tradiční domácí publikum, ale Městské divadlo Zlín už dokázalo dostatek odvahy k riskantním projektům, proč ji tedy neprojevit i v tomto mimořádném týdnu? Některá vystoupení se běžné produkci vymkla i letos.
Ivanov v kruhu
Například Křik podle Jacka Kaczmarského Teatru Rozrywki Chorzów byl vnímán kontroverzně, protože na podobný tvar hudební inscenace nejsme zvyklí. Písně Jacka Kaczmarského jsou interpretovány s mimořádnou scénickou expresivitou a patosem, v němž se snoubí vysoká metaforičnost s politickým apelem. Chybí souvislý děj, ten je vytvořen jen postavou básníka a minulou i současnou historií Polska. Právě proto leccos rezonuje jen na domácí půdě, ale přesto tato inscenace s významotvornou choreografií a originální hudbou působí svou emocionálností a poetičností nadčasově i v jiném kontextu.
Vrcholem letošního festivalu se stal Čechovův Ivanov Slovenského komorného divadla Martin. Režisér Roman Polák vrátil titulní postavu z groteskních poloh posledních let do temné existenciální podstaty. Ivanov je zde člověkem zmítaným depresemi hraničícími s psychózami, nenachází ve svém životě, lásce, práci žádný smysl, doslova i obrazně se pohybuje v kruhu. Reprezentují ho herci japonského divadla, rituální i tajemní, jejichž zahalené tváře a nesrozumitelné pokyny nedávají žádné odpovědi. Obsluhují také loutky, které symbolizují Ivanovovy vnitřní představy, běsy a vize, ztrátu vlastní osobnosti (loutka s prázdnou hlavou nebo se zrcadlem, v němž se odráží Ivanovova tvář), jeho mrtvou ženu, erotické symboly atd. Loutkami jsou ale i členové společnosti, která hrdinu obklopuje. Postavy herců jsou fyzicky deformované s naddimenzovanými břichy a ňadry a černí vodiči s nimi manipulují tak, jak to situace vyžaduje, aniž by ztráceli obřadnou nezúčastněnost. Zde režisér groteskními prvky nešetří, ale Ivanov není uštván průměrností, jen svou vyprahlostí a neschopností vymanit se z ní. Už zaživa je mrtvý a závěrečná pointa tedy ani nemůže být jiná. Inscenace byla na Slovensku oceněna pěti Doskami, patří k událostem sezony a je dobře, že její hostování v Česku Zlínem nekončí.

JANA PATEROVÁ (Lidové noviny, 18. mája 2007)